Ani slovo!

Jdeme ze školky, Míša má prachmizernou náladu, všechno je NE a NECHCI.

Já - tak co jste dneska dělali?

Míša - Ne! Neřeknu! Neřeknu nic o tom, že jsme byli v tělocvičně!

Představa vs. realita

Představa:
Maminka s čistě oblečenou hodnou holčičkou vyzvednou staršího brášku ze školky (také čistě oblečeného). Mamince stačí malá kabelka jen s doklady a kapesníky.. Klidnou procházkou dojdou na trolejbus, dojedou do města, koupí co potřebují (maminka), projdou se, pojedou zpět. Děti budou sedět a spořádaně koukat z okna, maminka bude popisovat, co vidí, kde jedou. Cestou domů se staví jen pro pečivo, maximálně pití. Bude to pěkný výlet, domů přijedou v dobré náladě, děti utahané, půjdou brzy spát.

Realita:
Čistě oblečená holčička spadne hned před barákem do bahna. Část otře do maminky. Nejen, že není čas se jít převlíct, ale je to navíc i důvod, proč až do školky řvát jak tur. Ve školce vyfasuje maminka igelitku s počůraným pyžamem, to se vejde do kabelky tak tak. Čistě oblečený chlapeček vyběhne ze školky rovnou do písku, to už je fuk, pojedou jak křupani.
V trolejbusu je velký řev (chlapeček chtěl sedět na jiném místě, holčička chtěla sedět sama, když seděla sama, tak řvala, že chce sedět na mamince). Ve městě jak urvaný z řetězu, neustále se motají do silnice, mamince začíná tik.V obchodě nuda, jeden chce odejít, druhý chce naopak ještě sedět na židli.
V autobuse holčička dělá scény, prý bude stát. Kdy je donucena si sednout, je řev, protože nevidí na reklamanu s panáčkem (chápete to!). Další řev je už ani nevíme kvůli čemu, každopádně na ní (a maminku hlavně!) kouká celý autobus. Když konečně vystoupí, maminka se zapřísahá, že je to naposledy, co ty čerty někam vzala.
Nákup pečiva je podmíněn houpacím autíčkem (řev nebyl, naštěstí maminka měla desetikorunu). Na nákupu jsou už děti rozlítané, na všechno sahají a běhají mezi regály. Maminka kupuje pečivo a dalších pár drobností (za tři stovky), díky vrozenému škudlilství odmítne koupit igelitovou tašku a všechno narve do jedné malé, co měla v kabelce. Ta po cestě praskne.
Maminka má pocit, že praskne také.
Dorve děti domů, předá tatínkovi na koupání, upřímně se těší až usnou. Když ještě v půl desáté hulákají v pokojíku, začíná si maminka opravdu zoufat. Když chvíli na to nevinně spinkají, nazná maminka, že to zase tak hrozné nebylo a začne plánovat, kam pojedou zítra.

A póóóč

U Míši jsem na období "proč" čekala docela dlouho. Moc se neptal, asi všechno věděl, chytrolín jeden. Takže když se začal víc ptát, byla už Aný ve věku, kdy všechno opakovala a "proč" se jí docela zalíbilo (taky se jí líbí - nechci, nebudu, dipyč....).
Ptá se na všechno, to asi většinou znáte. Dneska mě ale dostala, po obědě jsem za ní přišla do postýlky, že má spinkat - a proč - aby si odpočinula - a proč - aby měla sílu na odpoledne - a proč - protože půjdeme pro Míšu do školky  - a proč - abychom mohli jít všichni ven na motorky... To jí zaujalo, takže poslední otázka zněla : "A poč nespím??"

Anetka ve školce

Šly jsme na den otevřených dveří. Anetka byla nadšená, hrála si s kočárkama, zapojila se i do činností "velkých" dětí, nikomu nenabušila (bachovala jsem jí pořád za zadkem), zařvala jenom dvakrát (jednou když spadla ze skluzavky, podruhé když jí holčička vyfoukla kočárek, opět byla nejhlasitější), několikrát se šla podívat na malé záchodky a moc je obdivovala a říkala, že tam bude chodit čůrat (doma ječí, jen se zmíním o nočníku), s dětma si zazpívala Pec nám spadla (když dozpívaly, Anetka řekla "a ted Vaný koně, jo!" a pak se pučila, že děti zpívaly už jiné písničky).

Doufám, že jí vezmou, protože by to potřebovala jako sůl.