Dejte jim důvěru

Koncept kontinua uvádí, jak předcházet tomu, abyste se musely o své děti bát, že se jim něco stane.
Jednodušejim dejte důvěru, že se jim nic nestane.
Uvádí příklady dětí indiánských matek, které si (ty děti) neustále hrají vedle žhavého ohniště, u divoké řeky...nic se jim nestane, protože to jejich matky nenapadne, že by mohlo. Naproti tomu, pokud budete šílet, že se dítě může utopit, hlídáte ho 24 hodin denně a držíte v dostatečné vzdálenosti od vody...pak se utopí ve lžičce vody v momentě, kdy si zavazujte tkaničky.
Na Štědrý jsme tedy dětem dali důvěru. A prskavky do ruky.
Výsledek - spálený vánoční ubrus (Míša) a popálená levá dlaň a prsty (Anetka).

Pak jim dejte důvěru...

Antivánoce

23.prosince, jakkoliv se těším, zapomínáme na Vánoce.
Nenakupuje a nebalíme dárky, nešůrujeme celý den byt, nepodnikáme celodenní hon za potravinami, kaprem, stromkem, nevaříme.... Ale jedeme za čerstvým vzduchem.
Míša od rána skandoval "už pojedeme na Modravu?", Anetka se přidávala "odavu? odavu?"
Cesta, na rozdíl od nedávné do Německa, téměř bezchybná, Míša je v autě v klidu, Anetku jsem zabavila lízátkem, knížkou, lízátkem, muchláčkem, zpíváním, lízátkem, cestou zpět chvíli spala (jo a to lízátko bylo pořád jedno a to samý, jen mi ho každou minutu vracela a po chvíli ho zase chtěla zpět...).
Na sáňkování a bobování se tvářily spíš negativně, ale nakonec to prý bylo dobrý :-)
Jo a bylo tam krásně.


Foceno z iphonu, ale aspoň tam moc nejsem :-)

 Tak hezké svátky!

Vánoce

Tenkrát to bude úplně obyčejný, trochu kýčovitý příspěvek o Vánocích, kterých jsou teď asi blogy plné.
Těším se.
Těším na Vánoce a to fakt.
Věřím, že člověk má takové Vánoce, jaké si je udělá a nám bude prostě fajn.
Od malička pro mě byly vánoce symbol pohody a klidu, kdy byla celá ordina pohromadě a nikam se nespěchalo, byly prázdniny a někdy i sníh.
Dárků jsme většinou jako děti tolik nedostávaly a byla doba, tak těch 11-13 let, kdy jsem si přála dostávat krásné drahé dárky jako moje spolužačky. Možná to teď trochu kompenzuji na našich dětech, nekupuju vše, co chtějí, nekupuju předražené kraviny, ale snažím se jim splnit jejich přání.
Tak snad budou spokojený :-)

Nové spaní

Proběhla blesková akce a Anetka má od včerejška novou postýlku. Její nadšení veliké, Míšovo také, neustále se jí tam chodí válet. Moje nadšení už trochu menší, přicházím o výhody klecového lůžka....
Už proběhlo první noční spaní, večerní usínání bylo náročnější, nejdřív jsem vyhrožovala Ježíškem, poté tatínek vyhrožoval maminkou (grrr!), nakonec jsem chtěla vyhodit Bumbuje z okna, pokud Aný okamžitě nezalehne. Zalehla :-)

Přišlo to tak rychle, že nemáme ani povlečení, tohle jediné je po tatínkovi :-)

(chápu, že většina z vás právě nad kvalitou fotek padla do mdlob. Ale můžete se zastavit a nafotit ;-) )

Malý génius

Míša má novou zálibu, písmenka.
Míša - T jako trolejbus, A jako autobus. K jako koláček.
M jako...M jako...M jako HaMlet!

Dortíky

Nakonec se vše podařilo, Míša měl o víkendu dva dorty, jeden "bleskový" a druhý mašinku.

(vzadu Anetka zpívá do trychtýřku)

Takový blbý nápady

Nápad č.1 - jet s dětma nakupovat do Německa. Děs a hrůza, nervy v kýblu.

Nápad č.2. - v osm večer se pustit do pečení nikdy předtím nepečeného dortu. Děs a hrůza, spálenina a vztek.

Cross in the street

Po delší době jsme dnes vytáhli kočárek, potřebovala jsem s Anetkou na nákup.
Chodníky vypadaly téměř udržovaně, sníh většinou slezl... No všude neslezl, ale byl naházen k obrubníkům. Rvala jsem přes silnice kočár s Anetkou, posléze kočár, pak Anetku, nakonec kočár, tašku s nákupem a pak Anetku. Domů jsem přišla zpocená jak po hodině zumby.
Vzpomněla jsem si na dobu před dvěma lety. Míša byl ve věku Anetky a Anetka pár dní před narozením. Kočár jsme nepotřebovali už pár měsíců, Míša byl zdatný chodec a nekňoural a nehulákal  "chovat,chovat".
Mít teď miminko, tak bych musela pořídit dvojčecí kočár, Aný se sice někdy urve a ujde velký kus, ale jindy musí i za roh jet v kočárku.
Samozřejmě nesrovnávám a je mi to i jedno. Jen si říkám, že holt někdo věděl, jak nám ty děti nadělit :-)

Zlatej

Míša sleduje reklamu v televizi, po chvíli za mnou přichází.
"Mami v televizi říkali, že ten kosmodisk je na bolavý záda. To by sis mohla od Ježíška zasloužit!"

Starostové

Já - Aný, za chvíli přijede děda.
Aný - ne!
Já - ale ano, odveze nás k paní doktorce.
Aný - ne, ne!
Já - ale neboj, ona tobě nic nedělat nebude, to bude dělat mamince.
Aný po chvíli - Mamika doktoče?
Já - ano, půjdu k doktorce.
Aný - bojíš?

A dnes jsme byli u zubaře, Míša byl hrdina, doma říkal, že nechce, čehož se Anetka chytla a říkala - "nejdu, neči, bojim", v ordinaci se překonal, šel si sednout na křeslo a otevřel pusu. Pak jsem šla já, hladil mě po ruce a říkal "neboj se mami, neboj, vždyť vidíš, že to nic není". 
Aný se pak začala rvát na křeslo a hulákala "taky ci hačat!", chvíli jsem jí to rozmlouvala, naštěstí dostaly oba od sestřičky obrázky a odešli jsme v relativním klidu.

Pečení

Vzpomínám, jak jsme doma vždycky s mámou pekly, válely, vykrajovaly a povídaly si u toho. Byla to taková předzvěst vánoc, pohody a klidu. Na vejšce jsem už bydlela se svým mužem a pečení cukroví akorát vycházelo na termín, kdy se psaly zápočty a dělaly předtermínové zkoušky. Nakonec muž o cukroví tolik nestojí, já se vymlouvala na diety,  nějaké přebytky jsme dostali po příbuzných, tak jsem se pečení vyhýbala. 
Před čtyřmi lety jsem se rozhodla nepéct,abych si nespálila miminko o troubu, ale ze zoufalství, abych mimi popohnala, jsem dělala nepečené kuličky, vosí hnízda a doufala, že z toho už konečně porodím. Po vytvoření asi tří krabic cukroví jsem porodila. Po návratu domů jsem plnila hnízda a říkala si, jak mi za rok už bude ten malý chlapeček pomáhat, hahaha!
Za rok se k tomu chlapeček nijak zvlášť neměl a já se radši měla k chlapečkovi než k troubě, ostatně pro děti to zdravé není, já držím dietu, muž to nemusí...
Rok na to jsem opět měla obr břicho, tenkrát ze zoufalství i trochu pekla (marně, Anetka se narodila po svátkách, když jsem všechno snědla :-)) Míša ocenil kulaté perníčky, řídil s nimi jako s volantem....
Vloni jsem nepekla vůbec, v adventním čase mě sklátila viroza a totální nechucus, ostatně pro děti to zdravé není... Záchránily mě kamarádky, které nosily malé krabičky a babička s větší krabičkou.
Letos jsem nic nenechala náhodě. Tedy byla to spíše náhoda, že jsme tvrdli doma se spálou a neměli do čeho píchnout. Nejdříve jsme do zásoby udělali těsto - děti zamatlaly celou kuchyň a pak sledovaly, jak se těsto převaluje v pekárně. Pár dní na to jsme začali péct, děti se hádaly o váleček, drobily těsto na zem, jedly ho (chápu), trouba pekla špatně, něco jsem připálila úplně, něco jenom trochu. Počáteční nadšení opadlo a stala se z toho spíš povinnost.
V podstatě z donucení jsem v týdnu dopekla poslední várku (večer, když děti spaly, už jsem na ně v kuchyni neměla náladu:-)). A mám cukroví až po krk a do Vánoc ho nechci vidět.
A doufám, že si tohle přečtu za rok před adventem. A nakráčím do nějakého cukrářství, objednám, zaplatím a před Vánoci vyzvednu krabičku s voňavým, krásným a chutným cukrovím a nebudu si říkat, že jsem místo toho mohla číst nebo spát.

Prostě to nešlo

Po skoro třech týdnech doma morálka lehce upadla. Děti chodily spát později, resp. jsem netrvala na minutách, v postýlkách jsou schopni si ještě hodinu povídat, smát, případně křičet. Vstávali jsme tudíž tady později, ale žádný extrém, většinou první se vzbudivší okamžitě probudí druhého.

Vsuvka, nedělní ráno, z pokojíku slyšíme:
Míša - Aný, spíš? Vstávej! Aný, vstáváš?
Aný nic.
Míša - Aný už vstávej, vstáváš?
Aný rozespale - joo!
Míša - Aný já už chci vstávat, zavolej maminku, jo?
Aný - joo!
Míša -  tak zavolej halóó!
Aný  - halóó, mamikóóó!

Včera večer šly spát klasicky kolem osmé, usnuly snad až v půl desáté. Já usnula po půlnoci, vzbudila jsem se po sedmé hodině. Vedle mě spokojeně odechoval Míša, Anetka z pokoje nevykazovala žádné známky probuzení.
Takže to prostě nešlo - vstát do školky.
Usnula jsem a s Míšou jsme se probudili až před devátou, pro Anetku jsme šli až skoro v půl desáté. Hodinu jsme ještě leželi na gauči a snídali, v době oběda jsme teprve vyráželi na nákup... Ve tři jsem sklidila po obědě, dětem pustila krtečka, za chvíli tu byl večer a šlo se spát. Díky absenci odpoledního spánku usnula Anetka dřív (ale s velikým křikem).

Je fakt, že když večer řeknu, že se jde do školky, tak by to tak mělo být. 
Na druhou stranu, morálka nemorálka, ještě tolikrát v životě budeme něco muset, vstávat do školky a do práce a opravdu tam jít...

Nepopsatelné

Jeden den jsem s batůžkem odjela směr Praha. Sama!
Šla na koncert JAR do Lucerny a prošílela ho před pódiem. Dan Bárta si rozepnul košili, ale což, není mi náct, hlavně parádně zpíval (ale jako koukla jsem se, to jo:-)
Po koncertě spánek...spánek do desíti! Klidná snídaně, cournutí po Praze, nákupy...bez vřeštících přívěšků dožadujících se všeho a hned.
Cesta domů, sama, to ticho!
Takovou energií mě to nabilo. Takovou, že mně ani nevadilo, že děti ještě v půl deváté nespí a šla jim vyprávět o Ježíškovi. Takovou, že ještě v deset večer vytírám a věším prádlo a snad mě to i baví :-)
Každý měsíc takový relax a budu spokojená, klidná a vyrovnaná maminka...

4 roky

11.11.2006 nebyla úplně zima a drobně pršelo.
Ten den jsem se svým mužem slíbili, že budeme spolu v dobrém i zlém a svědomitě vychovávat naše děti (takový nějaký kydy to byly a to nám to ještě hodně zkrátili).
První dítě se narodilo přesně měsíc poté, další po dvou letech a my svědomitě vychováváme.

Můj muž dnes na výročí zapomněl. Celý večer jsem čekala, odkud vytáhne tu kytku :-) ( i když flaška baileys nebo čili čokoláda jsou větší favoriti).

No nic, zlato, stejně tě miluju.

Stydím se

Doktorka mi dneska dala na vybranou. Buď hned injekce nebo 10 dní brát 2x denně prášek. Přiznávám, jsem sračka, vybrala jsem pilule. Až budou příště a kdykoliv potom moje děti dostávat injekce, nikdy jim neřeknu, že to nic není, ať nevyvádí. Naopak. Budu se snažit nebrečet s nima a pak je vezmu na megapohár.

Jenom spála

Míšánek se těšil na spaní u babičky.
Večer tam začal fňukat a teplotovat, nicméně trval na přenocování tam. Jen co jsem večer zapnula žehličku, babi volala a já pro hicujícího chlapečka jela.
Nemám to ráda. To asi nakonec nikdo. Nemoce dětí děsně prožívám, pokaždé mám v hlavě ty nejčernější scénáře (nevýhoda internetu je ta, že každou chvíli se dočtete o nějakém neštěstí).
Míšu jsem ráno vzala k doktorce, diagnóza - spála.
Injekce a týden ATB (nebo jsme místo toho mohli chodit každý den na injekce, pobavilo mě jenom to, že mi tuhle variantu doktorka nabídla :-) ), dostatek tekutin - problém s nateklou pusinkou, nechce ani pít, o jídle nemluvě, klid na lůžku - problém, jakmile mu trochu otrne, vylézá z pelechu, mele se tam, prudí...
Vyhlídka na týden doma s jedním nemocným a druhým (buď zdravým nebo nemocným, to se ještě uvidí) prudičem není úplně to, co bych si představovala.
Ale když si uvědomím, kolik se stává neštěstí a opravdových tragédií...prostě je to spála.
JENOM spála.

Stovka

Za týden sto návštěv na blogu!
Děkuju všem, co sem chodíte, co mi  sem píšete komentáře, co mi píšete jinde, že můj blog čtete i těm, kteří jen čtou a nic nepíšou :-)

7x about Papucha

Tak mi zbývá splnit poslední pravidlo bloggerského ocenění.
Mám napsat 7 věcí o sobě. Kdo mě zná, tak ví, že konvence moc nemusím, tudíž nemůže čekat miniživotopis ala "narodila jsem se... žiju... doma mám..." Vezmu to heslovitě.

1) Modrá  (moje oblíbená barva. S příchodem holčičky do naší rodiny jsem ale naznala, že i růžová může být fajn. Musí být ale na té holčičce, nikoliv na mně).
2) Čokoláda s chilli  (za to bych někomu dala Nobelovku fakt).
3) Portugalsko  (země, kde jsem nikdy nebyla, ale moc mě láká. Snad někdy?)
4) Bruce Willis  (bez komentáře :-))) )
5) Voda  (jsem ryba a voda je můj živel)
6) Zoufalé manželky  (někdy si tak i připadám, nicméně je to po dlouhé době seriál, na kterém ujíždím a nevynechám jediný díl).
7) Ještě jednou Bruce Willis :-))

Stojí za shlédnutí

Dva blogy, které bych doporučila na ocenění, protože se mi prostě líbí.

Veronika
Má dvě krásné holčičky, se kterýma na podzim podnikla dalekou cestu do USA - tam i zpět, sama! Hrdinka roku :-) Jejich zážitky si můžete přečíst zde - Nika

Janina
Nádherně fotí a upravuje fotky, moc se mi to líbí. Ke krásným fotkám dopomáhá malá modelka Anička :-)
Janina

***************

A ještě odkaz na Katky blog.
Také doporučuji, Katka fotí fantasticky, hlavně svoje holčičky :-*
Vítovi

Medaile

Katka si myslí, že je můj blog vtipný a poslala mi virtuální ocenění, viz. obrázek vpravo.

Trochu to zavání spamem, nicméně mě to potěšilo, jsem bloggerský laik (a ještě nepravidelný) a za úspěch považuju to, že ho někdo občas přečte a nechá komentář.

Pravidla pro udělení jsou:
1) Poděkovat osobě,která vám ocenění věnovala - Katko, díky!
2) Umístit logo na svých stránkách - Po delším boji se podařilo...
3) Dát odkaz na osobu, která vám toto ocenění věnovala - Šmarjá to se dělá jak?
4) Napsat o sobě 7 věcí, které mohou být zajímavé pro ostatní - No to teda promyslím později
5) Nominovat 7 tvůrčích blogů - Ani nevím, jestli 7 blogů dohromady vůbec navštěvuju... Líbí se mi blog Niky a blog Janiny
6) Dát odkazy na vámi nominované blogy - To samé jak u 3)
7) Napsat na vámi nominované blogy vzkaz, který prozradí vaše jemnování - To až sem dám ty odkazy .-)

Miminko moje

Málo píšu o Anetce, ještě tolik srozumitelně nepovídá, ale to neznamená, že by s ní nebyla sranda.
Tuhle si dávala muchláčka na hlavu "epici mam!" což bylo FAKT VTIPNÝ :-)
A skloňuje! Aný, půjdeš do postýlky? - Neci!
Tuhle řekla "idim uko maminky" (vidím maminky auto).
Mluví vlastně pořád a pokud ne, tak zpívá. Pořád mě nutí zpívat "oně aný oně, hopsa" (vraný koně), případně Pásla ovečky, načež dělá dupydupydup, div nepraskne podlaha.

Miminko moje skoro dvouletý :-)

Není nad dobré rady

V autě.
Míša - dobře jedeš, dobře, to tě můj tatínek pěkně naučil!
Já - no, cheche, jasně, díky.
Míša - jsi šikovná!
Já - děkuju.
Míša - tak pozor, ať nenabouráš ten bavorák před náma!!

Jak vznikají názory

Míša v autíčku v nákupním centru, říkám, až se dohoupe, že půjdeme.
Autíčko dohoupe, Míša leze ukázněne ven. Přichází holčička.
Míša - jde sem holčička, hele.
Holčička se začíná motat kolem autíčka...
Míša - půjde do autíčka, holčička?
Já - asi ano, jestli bude chtít.
Míša - holka...
Já - spíš se říká holčička.
Holčička leze do auta.
Míša - holka! Protivná!!

Naštvali mě

V tescu. Myslím, že na vánoční výzdobu, stromečky, ozdoby, kolekce.... je ještě brzo. Sakra, sotva začal podzim, ne? Poslední dny byly vyloženě podzimní, barevné listy, vítr, sluníčko. Pak vlezu do tesca a prásk ho, radujte se, veselte se.
No nicméně i mě nalákaly barevné balící papíry. Vzala jsem jeden s Medvídkem Pú a jeden s Cars. Okecávala jsem to sama sobě, že to není na Vánoce, ale na narozeninové dárečky.
Ale stejně cítím takové vnitřní znepokojení - dostali mě přesně tak, jak měli v úmyslu....

Dneska u babičky

Míša špenát nejedl. Nebyl totiž speciální :-)))

(A s paní učitelkou šel na vycházce za ruku:-))

Super speciál

Míša jde ze školky, ptám se na oběd.
M - jo jo, jedl jsem. Polívku, masíčko, knedlíky a taky špenát.
Já - a to jsi jedl, ten špenát? (doma ho nevezme do pusy, kdyby nevím co)
M - jo jo, jedl. Jenom půlku teda.
Já - a to jsi ho opravdu jedl?? (odmítám uvěřit)
M - jo, paní učitelka mi řekla, že to je speciální jídlo! Tak jsem to jedl, ale jenom půlku. Bylo to totiž speciální jídlo, víš mami? Speciální, říkala paní učitelka.

No vida. Tak nač ho držet doma, když ve školce má speciální jídlo a mladou krásnou učitelku :-)

Bíba a Bumbuj

Aby to Anetce nebylo líto (respektive-nenechala se odbýt), museli jsme ovázat i jejího méďu.
Medvídka Bíbu dostal Míša v roce a od té chvíle musí usínat zásadně s ním. Bíba vzniklo z toho, že se snažil říkat "méďa - bíba", už mu to zůstalo. Bíba přišel o očičko, Míša mu ho jednou urval :-) pak byl dlouho bez očička, dokud mu babi nepřišila nové (teda paní doktorka operovala Bíbovo očičko...)
Anetka od miminka usínala s muchláčkem medvídkem, v roce přibyl muchláček králíček. Takto vybavená nastoupila i v květnu do nemocnice, bez muchláčků ani ránu. V nemocnici ovšem měli spoustu jejich hraček a plyšáků...po odstěhování do horního patra nemocnice se Anetka seznamovala s novými hračkami a s jásotem vytáhla medvídka v kalhotkách a zajásala "bumbuj!" (jako brumbrum). Bumbuj už její postýlku neopustil a když jsme odcházely, neměla jsem to srdce...prostě jsme si Bumbuje "půjčily".
I Bumbuj přišel o očičko (viz. nedávný příspěvek zde), ale zatím se operace odkládá.

Bíba a Bumbuj jsou prostě právoplatnými členy domácnosti.

No a na fotce už nemají obvaz kvůli ouškám, ale mají šnorchl, aby dlouho vydržely pod vodou :-)

Chudák Bíba

Bíba, Míšovo nejlepší kamarád, má nemocná ouška. Musel dostat obkládky a obvaz. Míša je moc statečný a taky si je nechal uvázat. Bíba slíbil, že se naučí smrkat, aby už ho ouška nebolela. Míša slibuje to samé mamince. Momentálně myslím, že se to dřív naučí ten medvěd.

Obchodník

Já - Míšo půjdeme odsát rýmu vysavačem, pojď.
Míša - Jo? A máš nějaký korunky do pokladničky???

Anetka komentuje pohádku...

"Íjo, áši, vavave!"

Co to bylo za pohádku???

Filuta

Míša tradičně mele o vláčkách, poslouchám na půl ucha, v podstatě na reakci nečeká, prostě jenom žvaní odkud kam jezdí jaký vlaky...
Míša - no a ten z Doubravky jede do města, na náměstí.
Já - hm hm. Počkej, cože na náměstí?
Míša - né, haha, já jsem se spletl, že na náměstí, to ne, jezdí na nádraží přece, hahaha.
Já - no to je vtipný, to jsi se spletl, použil si jiný podobný slovo.
Míša po chvíli přemýšlení - mami a trolejbus šestnáctka, ten jezdí na hory! Nééé, já se spletl, ten přece jezdí na Bory!

Dnes poprvé po prázdninách ve školce

Já - tak co říkala paní učitelka?
M - říkala, že hezky mluvím.
Já - fakt? A cos jí říkal?
M - já jí říkal, že hezky papám a ona říkala, že hezky povídám...

(bůhví jak to zase bylo...)

Nedal se

Na dětském hřišti přišel Míša za dětma do prolézačky.
Míša - dobýýýden!
Holčička - hele, to je naše, nechoď sem.
Míša - to není vaše!
Holčička - ale je, je to naše.
Míša - není, to je tady pro všechny!! (a vlezl tam)

Moje pýcha opět neznala mezí, moc se mi líbilo, že se nenechal odbýt. Snad je to dobré znamení, že ta školka od zítřka mu bude jenom ku prospěchu.

Jako zralá švestka

padá Anetka. Bez varování, sebemenšího náznaku, každou chvíli. Rovnou na pusu, čelo nebo nos, ruce drží jako dáma, aby se nedotkla země. Čekáme dnes na tramvaj, sedíme na lavičce. Během pikosekundy je Anet tváří na dlažbě. Utřela jsem krev, pofoukala nateklý nosík a nevěděla jestli jí litovat, protože jí to bolí nebo proto, že je takový trdlo.

Poslední letní zmrzlina

Koupila jsem jí dneska Míšovi cestou od doktora za odměnu. Ovšem koupit jí zrovna U Práce, kde bez přestání jezdí autobusy, tramvaje a trolejbusy, nebyl nejlepší nápad. Pro něj. Jak pořád žvanil, ukazoval na veškeré dopravní prostředky a otáčel hlavu všemi směry, aby zjistil, odkud přijede konečně ten kloubový autobus, tak jsem mu jí sežrala. Skoro celou.

Prázdniny

dneska končí. Přijde mi zvláštní, že je zima, končí léto, když podle mě ani pořádný léto nebylo. Pár dní v červnu a dva týdny vedra v červenci, kdy jsme místo opalování u moře trávili čas na zahradě ve stínu. Anýs místo šatiček a tíleček nosila dlouhé rukávy a kalhoty kvůli neštovicím. Pak se ochladilo, pršelo...
Strávili jsme pár dní na chalupě, pár dní v Praze, místo moře jeli do Tropical Island, podnikli pár výletů a vybydleli chatu u Sany. Ale bylo to nějaké krátké :-(
Podzimní oblečení máme objednané a za pár dní začneme zase bojovat se školkou...

Bonz na druhou

Z obýváku do kuchyně slyším rozhovor.
Míša - tati, ten Anetky medvídek nemá očičko!
táta - já vím, to jste zničili.
Míša - tati, ale to udělala maminka!
táta - opravdu?
Míša - jo, hodila ho na stůl a očičko upadlo! (pravda...)
táta - vidíš, to jsem nevěděl, to já mamince vyčiním.
Míša letí do kuchyně - mami, mamíí, tatínek to říkal proti tobě!!!!

Když v Plzni prší

tak není skoro co dělat :-(
Celý včerejšek pršelo a lilo. Dopoledne jsme jeli nakoupit, nutné zlo, nejradši nakupuju bez dětí.
Pak jsme navštívili Akvateru na Palackého náměstí. Mají tu ryby, želvy, varany a jiné podobné a taky hodně hnusných brouků a pavouků, bléé (koukala jsem jedním očičkem a stejně, blééé). Děti chvíli vydržely u ryb, ale stejně jsme po 10ti minutách byli venku. Vstupné: dospělý - 40 Kč, děti od 3 let - 20Kč. Tatínek Míšu zapřel, ten, byť vypadající o rok starší, šel zdarma.
Po odpoledním spánku jsme v dešti a trolejbusem vyrazili na náměstí do Muzea loutek. Tři patra loutek, dvě neustále hrající automatická divadélka, v posledním patře podium a loutky, které si můžete půjčit a hrát s nimi.
Vstupné - maminka 60, Míša 30 (tatínek nebyl, tudíž Míšovo věk nebyl upraven).
Anetka byla protivná a bylo tam na ní moc lidí, pořád mi lezla až na hlavu. Míša se bál loutek a neutále prudil, že chce domů. Jediné co je zaujalo byla klika na spouštění opony :-)) Když jim to paní zakázala, Míša se už rozplakal a šli jsme... Do kavárny. Bez dětského koutku, který jsme v minutě vytvořili, na zem hračky, dětem do ruky drobit chleba (a sobě dortík).
A protože s námi byly Vlaďka s Aličkou, bylo to prima odpoledne :-)

Odposlechnuto

Dnes cestou v autobusu jsem zaslechla útržkovitě rozhovor dvou starších dam.
Paní 1 - A kde máš Pepu?
Paní 2 - No, on umřel.
(to je smutné, myslím si)
Paní 1 - Nepovídej. No to je mi líto.
(co na to taky říct)
Paní 1 - A kolik mu bylo?
Paní 2 (šumlyšumly)...sedm.
(nerozumněla jsem, odhaduji 67? 77? Jak dlouho spolu asi byli?)
Paní 1 - no jo no..
Paní 2 - Tak jsem si v tescu koupila novýho.
(?????)
Paní 1 - Jo? Tam je taky mají?
Paní 2 - No jo, akorát tenhle má trochu kratší nohy.
(????)
Paní 2 - Ale to nevadí, stejně je to nádhernej pejsek.
(aha!! :-)

Dopravní prostředky a ryby

Tyhle dvě zdánlivě odlišné věci Míša odmalička miluje.
Dobrá, fascinace auty, vlaky, autobusy, tramvajemi (bagry a letadla zůstávají spíše v pozadí) by se dala vysvětlit - je to chlap, z obou rodinných kolen má geny mašinfíry, tatínek ho rád v takovém zájmu podporuje...
Ale ryby? Už jako malý otáčel knížky se zvířátky až nakonec a hledal ryby, cokoliv viděl ve vodě, včetně velkého medvěda bylo "iba" (tak v roce a čtvrt, ne že by ve třech letech nepoznal medvěda :-))
Rybáře v příbuzenstvu nemáme, ryby skoro nejíme, já sotva poznám kapra a štiku.
Plzeňská ZOO má nové expozice. Žirafy, hrošíky, levharty... Ráda bych se na ně chvíli podívala, přečetla o nich nějaké zajímavosti. Kdepak, cíl cesty je jasný :"Jdeme na ryby. Chci vidět, jestli tam bude sumec!"
Coby matka jsem se zařekla, že budu své děti podporovat v jejich zájmech, byť mi nebudou úplně blízké.
Jen kdyby ty ryby nebyly v té ZOO na tak velikým kopci.....

Paní důležitá

Ani Anetka se nedala zahanbit, vloni vše pozorovala z kočárku, letos se teda už nenechala odbýt, musela mít všechny atrakce, co měl Míša. S tím se ještě dokáže rozdělit a vystřídat, ale jakmile se přiblíží jiné dítě, tak se rozčílí a děsně hlasitě ječí a vzteká se.
A to se říká, že mladší sourozenci jsou zvyklí se dělit.

Vzpomínková

Míša před rokem v Berouně




A včera tamtéž (ano, opravdu má ty samé kalhoty :-))

Anetky první věta

"Íšo, za haha!"

(Míšo, jdeme za pejskem :-) )

Moře vs. neštovice

Každej normální rozumnej člověk by si vybral moře.
Nikoliv naše děti.

(děsně mě to sere)

Loučení

Míša byl naposledy ve školce. Přinesl kytičky, dostal diplom a svoje výkresy. Dojalo mě to, můj malej chlapeček ukončil první rok školní docházky v životě a má oficiální prázdniny. Večer jsem odcházela na poslední hodinu břišních tanců. Míša "ne nechoď, buď doma." Vysvětlila jsem mu, že jdu naposledy a začnu chodit zase, až on nastoupí do "větší" školky. A mezitím si užijeme prima prázdniny :-)

Až po krk

Nebo spíš - plný zuby (to je vejš) mám všech dětských doktorů a jejich zákroků na mých dětech.
Jako náplast jsme dnes strávili krásné odpoledne s Vlaďkou a Aličkou. To jsou vám tak báječný holky :-)

Někdo

Taky u vás bydlí? "Někdo". Docela záškodník, řekla bych. Někdo nezhasnul v koupelně. Někdo nechal otevřené okno. Někdo někam zašantročil veledůležité CD. Naposledy někdo vypnul myčku během cyklu a už nezapnul, já pak, jdouce jí vyklidit, v hrůze strnula, že myčka zapomněla vypustit. Tudíž jsem jí považovala za rozbitou, dokud se na to "někdo" nepodívá. Nakonec jsem se podívala já do návodu a "opravila" jí :-)
Ale ten někdo si nedá pokoj, já ho znám...

Ve zkratce

Týden jsme byly s Anetkou v nemocnici. Šikulka moje statečná, všechno vydržela, byla hodná, v postýlce jsem jí držela pomocí tyčinek, naučila se tam pít hodně sladký čaj, nad vším jsem mhouřila oči, jen aby se uzdravila a byly jsme brzo doma.
Hokejové finále jsme tak sledovaly spolu na pokoji, Anetka taky fandila a řvala (sice tím myslela něco jako "nechci ještě spínkat, vyndej mě z postýlky", ale já z toho zcela zřetelně slyšela "do toho, češi, do toho!" :-)
Na volby už jsme byly doma a sledovaly celý přímý přenos na čt24, nervy to byly možná větší než v hokeji.
Na kontrole se Aný moc nezdála, absolvovaly jsem kolečko po různých vyšetřeních, zatím máme domácí léčbu... Do toho se přidal Míša s kašlem a horečkou, teď začala horečkovat i Aný... zítra jdem k doktorce, budu požadovat nějaký zázrak.

Doba kamenná

u nás nastala. Týden bez počítače, jeden den s "rozbitou" myčkou, prostě totální pokles a zjištění, jak moc jsem závislá na těchto výdobytcích moderního světa. Míša ve školce, Aný spala a já místo kafe a netu myla ručně nádobí. NEVERMORE!

Konečně

Včera se mi vyplnilo o čem sním už několik týdnů, ne-li měsíců. Za pěkného počasí na hřišti, Míša se už obstará sám na houpačkách a skluzavkách a Aný důležitě chodí, všechno pozoruje, zkoumá, občas zařve, že někam ne/chce... Už si asi na hřišti nepřečtu jedinou knížku, ale začíná to být bezva akční.
Cestou z hřiště ťapala Aný sama za mnou. Ruce na prsou, rozvážný krok a koukala, jestli lidi koukaj:-)) Jedna paní nejen koukala, ale i jí mávala a říkala jaká to je krásná a šikovná a veselá holčička. Aný se důležitě nafoukla a moje pýcha opět neznala mezí.

Ke dni matek

jsem dostala od Míši kytičku. PC trochu stávkuje, tak jí nemůžu vyfotit. Míša sám řekl, že mi jí chce koupit, šli jsme do květinářství, kde pozdravil a vybral mi jednu z nejošuntělejších růží. Pro mě to pochopitelně ta nejkrásnější kytka na světě. Sám to zaplatil, poděkoval, pozdravil a doma mi jí dal. Můj velkej kluk :-)

Šaty

Míša s tatínkem přicházejí domů, naproti jim jde Anetka v šatech.
Míša - ty máš bryndák? Ne, pyžamo! Sundej to!!

(hm, teď to asi nevyzní, ale bylo to děsně vtipný:-))

Chodí

Včera přešla pokojík a dneska celý byt.
Moje pýcha nezná mezí.

Identita

Říkám Anetce, že je vagónek.
Míša – Ne, to je Anetka!
Já –Ale může se jí říkat vagónek!
Míša – Ne, říká se jí Anýsek!
(po nějaké době)
Míša Anetce – ty jsi autíčko!
Já – ale říkal jsi, že se jí říká Anýsek.
Míša – říká se jí Anýsek, ale někdy se jí může říkat autíčko!

Nádhera (pro tetu Josefku)

Brácha

Chlapeček v šatně školky se začal živě zajímat o Anetku v kočárku.
Míša - NE!! To je moje! To je moje Anetka! To je moje sestřička Anetka!!!!

Potěšilo mě to.

Pochybnosti

Míša jede s tátou autem.
M - kde máš navigaci, tati?
T - já jí nepotřebuju.
M - potřebuješ!!
T - nepotřebuju, já trefím.
M- haha, to jsem zvědav!

Ukecaná

Anetka - Áta!
Máma - Áta?
A - Zeba!
M - nebo zebra?
A - koleje!
M - koleje??
A - bá!

Nová kára

Trojkolky mě nikdy moc neoslovovaly, u Anetky jsem kočárky ani neřešila, měla po Míšovi, to bude stačit... Až jsem jednou propadla záchvatu marnivosti,vymluvila se na to, že malá holčička taky potřebuje něco nového pěkného, vyzkoušela, jak se jezdí s tím zappíkem a bylo rozhodnuto...

Mmch, ani on ale není nový. A vlastně chudák prdelka malá - jetý kočárek, džíny po Nikolce, bundička po dvojčátkách Madelinkách, boty po Míšovi...aspoň tu čepičku jí koupili novou (byla v akci:-))

Znovu 2 dny

už spí Míša u babi. Dobrovolně a rád. Na jednu stranu super, večery jsou klidnější, rána jsou klidnější, Anet se tak nějak líp vypraví, nehádá se se mnou, nemá problém s tím, že jí chci obléknout.... Na druhou stranu mi to až bylo líto, jakoby Míša byl u babi spokojenější, jelikož tam může všechno, co si vzpomene, zatímco já na něj doma jenom hustím a pořád po něm něco chci.

2 dny

Jsem poprvé byla bez Anetky, jeli jsme s Míšou do Prahy. Anetka prý byla smutná, pořád se mazlila s tatínkem a koukala na naše fotky. No a my? Já neměla na stýskání ani čas, až se skoro stydím... Míša byl rád, že jedeme sami, nemusí se nikomu podřizovat a tatínek to doma taky zvládnul (byl celý jeden den u babi, nemusel vařit, prát, žehlit, možná mu teď přijde ta mateřská jako pohoda:-)). Zopakujeme.

15 měsíců...

Je Anetce. Na hřišti ovšem budí velikou pozornost, díky svému vzrůstu vypadá na měsíců deset. Maminky ročních dětí jsou unešené, jak je ta malinkatá šikovná, chodí sice za ruce, ale drží se jenom malinko! Po zjištění pravdy většinou jenom vyvalí oči a utrousí něco jako "alejovždyťmánachozeníčas".
Anetka je ovšem i velmi hlasitá (a ne vždy se směje). Dnes jsem odcházela z hřiště, v kočárku malou uvztekanou špinavou holčičku, která nechtěla být sebrána ze země a odvežena...cestu mi zastoupila paní, po bližším ohledání moje spolužačka ze základní školy, pár let jsme se neviděly. "Já bych si tě snad ani nevšimla, ale koukala jsem komu patří to nejšpinavější a nejhlasitější dítě na hřišti!"

Krtek a sněhulák

Míša složil písničku

Jede auto k Táboru,
veze v kufru pytel zázvoru,
trolejbus s autobusem kloubovým za ním pospícháá-jí,
že mu pytel v kufru rozpícháá-jí.

Dětská nevinnost...

Podívej mami, tady na tý skluzavce je napsáno renolt! :-D

Byla jsem klidná...

...dokud mělo blog jen pár nadšenců. Nepropadala jsem panice, když občas přibylo pár nových blogerů z řad mých známých, říkala jsem si, že mají jistě víc času, větší potřebu vypisování se, větší trpělivost a znalosti z pc, musí to být fuška, psát blog! ... Že mají blog Havránčata a Vítovi, to už mě teda lehce znervóznělo, že by na to přeci jen něco bylo? Že bych to třeba zvládla i já?? No, tak uvidíme časem...
Ale když jsem zjistila, že má blog Brokyna a že já jsem asi ta poslední, co se to dozvěděla, to mě teda pěkně naštvalo!!
Tak abyste věděli, tak já budu psát blog taky, hééé!