pátek 26. listopadu 2010

Pečení

Vzpomínám, jak jsme doma vždycky s mámou pekly, válely, vykrajovaly a povídaly si u toho. Byla to taková předzvěst vánoc, pohody a klidu. Na vejšce jsem už bydlela se svým mužem a pečení cukroví akorát vycházelo na termín, kdy se psaly zápočty a dělaly předtermínové zkoušky. Nakonec muž o cukroví tolik nestojí, já se vymlouvala na diety,  nějaké přebytky jsme dostali po příbuzných, tak jsem se pečení vyhýbala. 
Před čtyřmi lety jsem se rozhodla nepéct,abych si nespálila miminko o troubu, ale ze zoufalství, abych mimi popohnala, jsem dělala nepečené kuličky, vosí hnízda a doufala, že z toho už konečně porodím. Po vytvoření asi tří krabic cukroví jsem porodila. Po návratu domů jsem plnila hnízda a říkala si, jak mi za rok už bude ten malý chlapeček pomáhat, hahaha!
Za rok se k tomu chlapeček nijak zvlášť neměl a já se radši měla k chlapečkovi než k troubě, ostatně pro děti to zdravé není, já držím dietu, muž to nemusí...
Rok na to jsem opět měla obr břicho, tenkrát ze zoufalství i trochu pekla (marně, Anetka se narodila po svátkách, když jsem všechno snědla :-)) Míša ocenil kulaté perníčky, řídil s nimi jako s volantem....
Vloni jsem nepekla vůbec, v adventním čase mě sklátila viroza a totální nechucus, ostatně pro děti to zdravé není... Záchránily mě kamarádky, které nosily malé krabičky a babička s větší krabičkou.
Letos jsem nic nenechala náhodě. Tedy byla to spíše náhoda, že jsme tvrdli doma se spálou a neměli do čeho píchnout. Nejdříve jsme do zásoby udělali těsto - děti zamatlaly celou kuchyň a pak sledovaly, jak se těsto převaluje v pekárně. Pár dní na to jsme začali péct, děti se hádaly o váleček, drobily těsto na zem, jedly ho (chápu), trouba pekla špatně, něco jsem připálila úplně, něco jenom trochu. Počáteční nadšení opadlo a stala se z toho spíš povinnost.
V podstatě z donucení jsem v týdnu dopekla poslední várku (večer, když děti spaly, už jsem na ně v kuchyni neměla náladu:-)). A mám cukroví až po krk a do Vánoc ho nechci vidět.
A doufám, že si tohle přečtu za rok před adventem. A nakráčím do nějakého cukrářství, objednám, zaplatím a před Vánoci vyzvednu krabičku s voňavým, krásným a chutným cukrovím a nebudu si říkat, že jsem místo toho mohla číst nebo spát.

pondělí 22. listopadu 2010

Prostě to nešlo

Po skoro třech týdnech doma morálka lehce upadla. Děti chodily spát později, resp. jsem netrvala na minutách, v postýlkách jsou schopni si ještě hodinu povídat, smát, případně křičet. Vstávali jsme tudíž tady později, ale žádný extrém, většinou první se vzbudivší okamžitě probudí druhého.

Vsuvka, nedělní ráno, z pokojíku slyšíme:
Míša - Aný, spíš? Vstávej! Aný, vstáváš?
Aný nic.
Míša - Aný už vstávej, vstáváš?
Aný rozespale - joo!
Míša - Aný já už chci vstávat, zavolej maminku, jo?
Aný - joo!
Míša -  tak zavolej halóó!
Aný  - halóó, mamikóóó!

Včera večer šly spát klasicky kolem osmé, usnuly snad až v půl desáté. Já usnula po půlnoci, vzbudila jsem se po sedmé hodině. Vedle mě spokojeně odechoval Míša, Anetka z pokoje nevykazovala žádné známky probuzení.
Takže to prostě nešlo - vstát do školky.
Usnula jsem a s Míšou jsme se probudili až před devátou, pro Anetku jsme šli až skoro v půl desáté. Hodinu jsme ještě leželi na gauči a snídali, v době oběda jsme teprve vyráželi na nákup... Ve tři jsem sklidila po obědě, dětem pustila krtečka, za chvíli tu byl večer a šlo se spát. Díky absenci odpoledního spánku usnula Anetka dřív (ale s velikým křikem).

Je fakt, že když večer řeknu, že se jde do školky, tak by to tak mělo být. 
Na druhou stranu, morálka nemorálka, ještě tolikrát v životě budeme něco muset, vstávat do školky a do práce a opravdu tam jít...

čtvrtek 18. listopadu 2010

Nepopsatelné

Jeden den jsem s batůžkem odjela směr Praha. Sama!
Šla na koncert JAR do Lucerny a prošílela ho před pódiem. Dan Bárta si rozepnul košili, ale což, není mi náct, hlavně parádně zpíval (ale jako koukla jsem se, to jo:-)
Po koncertě spánek...spánek do desíti! Klidná snídaně, cournutí po Praze, nákupy...bez vřeštících přívěšků dožadujících se všeho a hned.
Cesta domů, sama, to ticho!
Takovou energií mě to nabilo. Takovou, že mně ani nevadilo, že děti ještě v půl deváté nespí a šla jim vyprávět o Ježíškovi. Takovou, že ještě v deset večer vytírám a věším prádlo a snad mě to i baví :-)
Každý měsíc takový relax a budu spokojená, klidná a vyrovnaná maminka...

čtvrtek 11. listopadu 2010

4 roky

11.11.2006 nebyla úplně zima a drobně pršelo.
Ten den jsem se svým mužem slíbili, že budeme spolu v dobrém i zlém a svědomitě vychovávat naše děti (takový nějaký kydy to byly a to nám to ještě hodně zkrátili).
První dítě se narodilo přesně měsíc poté, další po dvou letech a my svědomitě vychováváme.

Můj muž dnes na výročí zapomněl. Celý večer jsem čekala, odkud vytáhne tu kytku :-) ( i když flaška baileys nebo čili čokoláda jsou větší favoriti).

No nic, zlato, stejně tě miluju.

Stydím se

Doktorka mi dneska dala na vybranou. Buď hned injekce nebo 10 dní brát 2x denně prášek. Přiznávám, jsem sračka, vybrala jsem pilule. Až budou příště a kdykoliv potom moje děti dostávat injekce, nikdy jim neřeknu, že to nic není, ať nevyvádí. Naopak. Budu se snažit nebrečet s nima a pak je vezmu na megapohár.

pátek 5. listopadu 2010

Jenom spála

Míšánek se těšil na spaní u babičky.
Večer tam začal fňukat a teplotovat, nicméně trval na přenocování tam. Jen co jsem večer zapnula žehličku, babi volala a já pro hicujícího chlapečka jela.
Nemám to ráda. To asi nakonec nikdo. Nemoce dětí děsně prožívám, pokaždé mám v hlavě ty nejčernější scénáře (nevýhoda internetu je ta, že každou chvíli se dočtete o nějakém neštěstí).
Míšu jsem ráno vzala k doktorce, diagnóza - spála.
Injekce a týden ATB (nebo jsme místo toho mohli chodit každý den na injekce, pobavilo mě jenom to, že mi tuhle variantu doktorka nabídla :-) ), dostatek tekutin - problém s nateklou pusinkou, nechce ani pít, o jídle nemluvě, klid na lůžku - problém, jakmile mu trochu otrne, vylézá z pelechu, mele se tam, prudí...
Vyhlídka na týden doma s jedním nemocným a druhým (buď zdravým nebo nemocným, to se ještě uvidí) prudičem není úplně to, co bych si představovala.
Ale když si uvědomím, kolik se stává neštěstí a opravdových tragédií...prostě je to spála.
JENOM spála.

úterý 2. listopadu 2010

Stovka

Za týden sto návštěv na blogu!
Děkuju všem, co sem chodíte, co mi  sem píšete komentáře, co mi píšete jinde, že můj blog čtete i těm, kteří jen čtou a nic nepíšou :-)