Jenom spála

Míšánek se těšil na spaní u babičky.
Večer tam začal fňukat a teplotovat, nicméně trval na přenocování tam. Jen co jsem večer zapnula žehličku, babi volala a já pro hicujícího chlapečka jela.
Nemám to ráda. To asi nakonec nikdo. Nemoce dětí děsně prožívám, pokaždé mám v hlavě ty nejčernější scénáře (nevýhoda internetu je ta, že každou chvíli se dočtete o nějakém neštěstí).
Míšu jsem ráno vzala k doktorce, diagnóza - spála.
Injekce a týden ATB (nebo jsme místo toho mohli chodit každý den na injekce, pobavilo mě jenom to, že mi tuhle variantu doktorka nabídla :-) ), dostatek tekutin - problém s nateklou pusinkou, nechce ani pít, o jídle nemluvě, klid na lůžku - problém, jakmile mu trochu otrne, vylézá z pelechu, mele se tam, prudí...
Vyhlídka na týden doma s jedním nemocným a druhým (buď zdravým nebo nemocným, to se ještě uvidí) prudičem není úplně to, co bych si představovala.
Ale když si uvědomím, kolik se stává neštěstí a opravdových tragédií...prostě je to spála.
JENOM spála.