Prostě to nešlo

Po skoro třech týdnech doma morálka lehce upadla. Děti chodily spát později, resp. jsem netrvala na minutách, v postýlkách jsou schopni si ještě hodinu povídat, smát, případně křičet. Vstávali jsme tudíž tady později, ale žádný extrém, většinou první se vzbudivší okamžitě probudí druhého.

Vsuvka, nedělní ráno, z pokojíku slyšíme:
Míša - Aný, spíš? Vstávej! Aný, vstáváš?
Aný nic.
Míša - Aný už vstávej, vstáváš?
Aný rozespale - joo!
Míša - Aný já už chci vstávat, zavolej maminku, jo?
Aný - joo!
Míša -  tak zavolej halóó!
Aný  - halóó, mamikóóó!

Včera večer šly spát klasicky kolem osmé, usnuly snad až v půl desáté. Já usnula po půlnoci, vzbudila jsem se po sedmé hodině. Vedle mě spokojeně odechoval Míša, Anetka z pokoje nevykazovala žádné známky probuzení.
Takže to prostě nešlo - vstát do školky.
Usnula jsem a s Míšou jsme se probudili až před devátou, pro Anetku jsme šli až skoro v půl desáté. Hodinu jsme ještě leželi na gauči a snídali, v době oběda jsme teprve vyráželi na nákup... Ve tři jsem sklidila po obědě, dětem pustila krtečka, za chvíli tu byl večer a šlo se spát. Díky absenci odpoledního spánku usnula Anetka dřív (ale s velikým křikem).

Je fakt, že když večer řeknu, že se jde do školky, tak by to tak mělo být. 
Na druhou stranu, morálka nemorálka, ještě tolikrát v životě budeme něco muset, vstávat do školky a do práce a opravdu tam jít...