Bíba a Bumbuj

Aby to Anetce nebylo líto (respektive-nenechala se odbýt), museli jsme ovázat i jejího méďu.
Medvídka Bíbu dostal Míša v roce a od té chvíle musí usínat zásadně s ním. Bíba vzniklo z toho, že se snažil říkat "méďa - bíba", už mu to zůstalo. Bíba přišel o očičko, Míša mu ho jednou urval :-) pak byl dlouho bez očička, dokud mu babi nepřišila nové (teda paní doktorka operovala Bíbovo očičko...)
Anetka od miminka usínala s muchláčkem medvídkem, v roce přibyl muchláček králíček. Takto vybavená nastoupila i v květnu do nemocnice, bez muchláčků ani ránu. V nemocnici ovšem měli spoustu jejich hraček a plyšáků...po odstěhování do horního patra nemocnice se Anetka seznamovala s novými hračkami a s jásotem vytáhla medvídka v kalhotkách a zajásala "bumbuj!" (jako brumbrum). Bumbuj už její postýlku neopustil a když jsme odcházely, neměla jsem to srdce...prostě jsme si Bumbuje "půjčily".
I Bumbuj přišel o očičko (viz. nedávný příspěvek zde), ale zatím se operace odkládá.

Bíba a Bumbuj jsou prostě právoplatnými členy domácnosti.

No a na fotce už nemají obvaz kvůli ouškám, ale mají šnorchl, aby dlouho vydržely pod vodou :-)

Chudák Bíba

Bíba, Míšovo nejlepší kamarád, má nemocná ouška. Musel dostat obkládky a obvaz. Míša je moc statečný a taky si je nechal uvázat. Bíba slíbil, že se naučí smrkat, aby už ho ouška nebolela. Míša slibuje to samé mamince. Momentálně myslím, že se to dřív naučí ten medvěd.

Obchodník

Já - Míšo půjdeme odsát rýmu vysavačem, pojď.
Míša - Jo? A máš nějaký korunky do pokladničky???

Anetka komentuje pohádku...

"Íjo, áši, vavave!"

Co to bylo za pohádku???

Filuta

Míša tradičně mele o vláčkách, poslouchám na půl ucha, v podstatě na reakci nečeká, prostě jenom žvaní odkud kam jezdí jaký vlaky...
Míša - no a ten z Doubravky jede do města, na náměstí.
Já - hm hm. Počkej, cože na náměstí?
Míša - né, haha, já jsem se spletl, že na náměstí, to ne, jezdí na nádraží přece, hahaha.
Já - no to je vtipný, to jsi se spletl, použil si jiný podobný slovo.
Míša po chvíli přemýšlení - mami a trolejbus šestnáctka, ten jezdí na hory! Nééé, já se spletl, ten přece jezdí na Bory!

Dnes poprvé po prázdninách ve školce

Já - tak co říkala paní učitelka?
M - říkala, že hezky mluvím.
Já - fakt? A cos jí říkal?
M - já jí říkal, že hezky papám a ona říkala, že hezky povídám...

(bůhví jak to zase bylo...)

Nedal se

Na dětském hřišti přišel Míša za dětma do prolézačky.
Míša - dobýýýden!
Holčička - hele, to je naše, nechoď sem.
Míša - to není vaše!
Holčička - ale je, je to naše.
Míša - není, to je tady pro všechny!! (a vlezl tam)

Moje pýcha opět neznala mezí, moc se mi líbilo, že se nenechal odbýt. Snad je to dobré znamení, že ta školka od zítřka mu bude jenom ku prospěchu.

Jako zralá švestka

padá Anetka. Bez varování, sebemenšího náznaku, každou chvíli. Rovnou na pusu, čelo nebo nos, ruce drží jako dáma, aby se nedotkla země. Čekáme dnes na tramvaj, sedíme na lavičce. Během pikosekundy je Anet tváří na dlažbě. Utřela jsem krev, pofoukala nateklý nosík a nevěděla jestli jí litovat, protože jí to bolí nebo proto, že je takový trdlo.

Poslední letní zmrzlina

Koupila jsem jí dneska Míšovi cestou od doktora za odměnu. Ovšem koupit jí zrovna U Práce, kde bez přestání jezdí autobusy, tramvaje a trolejbusy, nebyl nejlepší nápad. Pro něj. Jak pořád žvanil, ukazoval na veškeré dopravní prostředky a otáčel hlavu všemi směry, aby zjistil, odkud přijede konečně ten kloubový autobus, tak jsem mu jí sežrala. Skoro celou.